Právo soudit

Představte si situaci za druhé světové války. Pokuste se zamyslet. Kolik lidí opravdu sloužilo Hitlerovi pro jeho názory? Kolik lidí bylo utlačováno pro ty své? A kolik lidí "vůdci" sloužilo jen proto, aby si zachránilo krk?
Můžeme tyto lidi soudit? Protože měli touhu žít, přáli si žít, že se radši podvolili něčemu, čemu snad ve skrytu duše nevěřili a nesouhlasili s tím?
Nebyli tak hrdinní, že se za své názory postavili a s vypjatou hrudí čekali na zázrak... Ale jsou pro to špatní?
Jsou pro to hodní odsouzení?
Myslím, že by se lidé řadili do tří skupin. Ty bezpáteřní krysy, které šly dobrovolně a nadšeně. Ti, kteří chtěli přežít, a taky ti, kteří byli tak hrdinní, aby se režimu postavili, ačkoliv by je to mohlo stát krk.
Takovou skupinu hrdinů já obdivuji. Tleskám. Vzdávám hold. Smekám. Ale přesto druhou skupinu neodsuzuji. Představme si sami sebe ve stejné situaci. Kolik lidí - ale opravdu - KOLIK LIDÍ by se z nás Říši postavilo? Kolik lidí? Vy? Vy taky? Chtěla jsem, abyste se OPRAVDU zamysleli. Ono se to strašně lehko říká - "Já bych se za svou vlast bil." a "Já bych radši zemřel, než se mu podvolit!", ale kolik lidí by to z nás skutečně udělalo? Jeden? Možná dva? Všichni si na toho hrdinu hrají, ale nevěřím, že by tolik takto statečných lidí bylo. Vždy jsem jako menší ráda vykřikovala taková rebelská motta, ale teď, když se vážně zamyslím, nedokáži odpovědět, jestli bych to zvládla. Neříkám, že ano ani neříkám, že ne. Váhám. Nevím. A lidé se na mě vždy tak podivně podívají, protože nechápou, jak můžu vůbec nad něčím tak primitivním přemýšlet.

Repeat.

Jste zavření v jedné tmavé místnosti se dvěma svými dobrými přáteli. Únosce (ah ano, kdo by se nechal dobrovolně zavřít do tmavé místnosti?) vám do ní vhodí sekyru a nůž s vysvětlením - Žít nebo zemřít. Buď jeden z vás tří zemře a ostatní dva odejdou bez úhony domů nebo si nevyberete a zemřete tam všichni tři.
Jak prosté, že ano.
Zeptejte se na tuto otázku kohokoliv z vašich známých (Stop! Toto je jinak hodně zajímavá otázka pro "prozkoušení" vašeho okolí. Praktikuji často, děsně mě zajímají reakce.) a valná většina vám odpoví, že by svému únosci hrdě řekli "ZABIJ MĚ!"
Haha. A teď vážně. Kolik lidí by opravdu řeklo, aby nechal žít ty ostatní dva? A i kdyby to řekli - Kolik lidí by to tak opravdu myslelo? V duši byli smíření a věděli, že to nejsou plané řeči, že to je pravda? Kolik?
Není to tak lehké, jak to vypadá. Vybalit to. Každý má právo na život a (Skoro!) každý má tu touhu žít. Tolik lidí by šlechetně chtělo obětovat svůj život pro druhé, ale je to tak lehké? Všichni jsme tak trochu "sobečtí", když jde o toto.
Jste opravdu ochotni zahodit celý svůj dosavadní i budoucí život pro život těch vedle vás? Pokud jste pevně rozhodnuti, že ano - Smekám, ale chtěla bych vás vidět v té situaci.
... Máme ale právo soudit tu druhou skupinu? Skupinu těch, kteří si radši vybrali, než aby sami zemřeli? Vždyť nechtěli nic jiného, než to o co se každý den všichni pokoušejí a to žít. Jsou pro to špatní? Jsou proto zavrženíhodní?

Repeat.

Jste vedle sebe s kamarádem/kamarádkou. Naproti vám stojí cápek s pistolí, mířenou na vás. Střídavě pistole míří na jednoho/jednu, střídavě na toho druhého/ na tu druhou - Navrhne vám, ať si sami vyberete, kdo zemře. Kolik lidí by vykřiklo, že "radši zabij mě!" a myslelo to upřímně vážně? Kolik lidí by samo nezapochybovalo? V kolika lidech by se ten pud sebezáchovy nevzepřel?

Je lehké odsoudit, ale zvládli byste to sami? Být těmi statečnými? Jsme přeci jen lidé a né každý je takový hrdina. Ale jsou proto ti lidé špatní?

Zase o jednu myšlenku míň.~